Reklama
 
Blog | Jana Pleskotová

MŠMT opět novelizuje aneb Vařila myšička kašičku

Možná, že kdyby byli měli ministerští úředníci ve škole k dispozici asistenta pedagoga, pedagogickou intervenci a speciálně pedagogickou péči, neměli by nyní takové potíže s porozuměním textu a logickým úsudkem. Nebo jak jinak si vysvětlit, že MŠMT předkládá (už osmou!) novelu vyhlášky č. 27/2016 Sb., která popírá základní principy inkluzivního vzdělávání, je v rozporu se zákonem i mezinárodními úmluvami, přináší jednoznačné sociální dopady, diskriminuje na základě zdravotního postižení… a zároveň v důvodové zprávě bez skutečného zdůvodnění tvrdí, že nic takového nedělá?

Pro jistotu upřesněme, co to inkluze je. Jde o celospolečenský proces, který v současném civilizovaném světě nemá žádnou alternativu. Dospěli jsme do stádia, kdy uznáváme, že každý člověk má nezcizitelná lidská práva, je platným členem společnosti a má mít rovný přístup k veřejným službám. Vzdělávání je jednou z nich. Inkluze není něco, s čím lze nesouhlasit nebo co lze zrušit, ale něco, co se prostě lépe či hůře tak jako tak děje (v nepřímé úměře rizikům sociálním, ekonomickým a jiným).

Každé dítě určitého věku má nejen právo, ale dokonce povinnost se vzdělávat. Změna legislativy před pěti lety znemožnila spádovým školám nepřijmout dítě, které je nějakým způsobem náročné, a zároveň zaručila adekvátní podporu a její financování všem dětem, které to potřebují – čili nejen těm, které mají zdravotní postižení určitého druhu. Díky tomu mohou školská poradenská zařízení zajistit potřebná podpůrná opatření i dítěti, které třeba zatím jednoznačnou diagnózu nemá, nebo neplýtvat podporou tam, kde sice dítě závažnou diagnózu má, ale školu bez větších potíží zvládá. Cožpak toto není účelné?

Soudě dle zdravého rozumu asi ano, ne tak dle MŠMT. Ačkoli §16 školského zákona definuje dítě se speciálními vzdělávacími potřebami jako osobu, „která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření“, přičemž „podpůrnými opatřeními se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta“, rezort se nyní rozhodl, že svévolně určí, komu která podpůrná opatření dopřeje a komu už ne. Na základě analýz bylo prý zjištěno, že v mnoha případech není podpora asistenta pedagoga efektivní a nesměřuje ke zkvalitnění vzdělávacího procesu, zvyšování samostatnosti žáků, rozvíjení jejich kompetencí a začleňování do kolektivu. Žádoucí efektivity má být zázračně dosaženo tím, že se asistent pedagoga odejme celým skupinám žáků podle převažujícího druhu znevýhodnění.

Existuje nějaké skutečně racionální vysvětlení (kromě souběhu vyhlášky se slibovaným navyšováním učitelských platů, na které je potřeba někde vzít)? Jedno mě napadá, ale nevyzní pro autory návrhu úplně dobře. Vypadá to, že nerozumí celému klinickému obrazu jednotlivých druhů postižení či vývojových poruch. Děti se specifickými poruchami učení nebo narušenou komunikační schopností nemají mít nárok na asistenta pedagoga, protože vyžadují speciální péči, kterou řadový asistent pedagoga nedokáže poskytnout, takže jediná personální podpora má spočívat ve speciálně pedagogické péči (jedna hodina týdně). Tady bych poznamenala, že většině dětí se SPU asistent doporučen není (vždyť pedagogicko-psychologické poradny s asistenty šetří), ale pokud už ve třídě je (kvůli dítěti s jinou diagnózou a vyšším stupněm podpůrných opatření), velmi z něj profitují nejen při výuce (asistent se ujistí, zda dítě rozumí zadání, úlohu rozkrokuje, pomůže znázornit, dodiktuje nebo dopíše zápis v případě, že dítě nestíhá,…), ale během všeho fungování ve škole. Ono se to sice, vážení úředníci, jmenuje „porucha učení“, ale jedná se o narušení vývoje s širším klinickým obrazem, který může zasahovat do oblasti orientace, seberegulace, emocí, sociálních dovedností či exekutivních funkcí. Přiměřená podpora asistenta pedagoga pomáhá utvářet pozitivní klima ve třídě a snižuje zátěž, která je na učitele v souvislosti se vzděláváním dětí s různými vzdělávacími potřebami kladena. Pro děti s narušenou komunikační schopností platí to samé, navíc potřebují více podpory se začleněním. Člověk by řekl, že u dětí s vážným tělesným postižením nebo chronickým onemocněním je potřebnost asistenta bez debat, ale MŠMT jim ho naopak bez debat odjímá. A odlišné sociokulturní prostředí? Žádný problém, žádná pomoc. Inu, účelnost.

Děti s mentálním postižením, ADHD či poruchou autistického spektra se alespoň zatím o asistenta bát nemusí, ale speciálně pedagogická péče je jim údajně k ničemu. Zdá se, že ani tady se úředník neporadil s odborníky či alespoň odbornou literaturou a neví, že kromě potíží popsaných v diagnostických kritériích dochází často k narušení dílčích psychických a motorických funkcí podobně jako u dětí se SPU.

Doufejme, že tlak odborné veřejnosti i rodičů schválení novely zabrání. Pokud by prošla, očekávejme nadužívání diagnóz. Aspergerův syndrom může obnášet potíže s grafomotorikou, ale bez dysgrafie nezakládá nárok na speciálně pedagogickou péči. Vývojová dysfázie na asistenta nestačí, bude lepší přiklonit se k poruše autistického spektra. Inu, účelnost především.

Abychom to shrnuli; MŠMT vyděluje novelou vyhlášky druhy postižení, které nemají mít nárok na určitá podpůrná opatření. To samozřejmě představuje ohrožení dostupnosti a kvality vzdělávání pro celé skupiny dětí a enormní časovou a finanční zátěž jejich rodin. Rodiče dítěte, které se bez asistenta neobejde, ale ztratí na něj nárok, budou muset sehnat a zaplatit osobního asistenta nebo rezignovat na vzdělávání v místě bydliště, kde má kamarády, a vozit je někam daleko do speciální školy. Nevidí-li v tom předkladatel náznak diskriminace či negativních sociálních dopadů, budiž mu omluvou jedině velmi silná zraková vada.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama